Jdi na obsah Jdi na menu

O pokoře

21. 10. 2009

O pokoře

Směr našeho života je víceméně určován danými kulturními, společenskými a náboženskými měřítky. Středoevropan bude vychováván v jiném duchu než Afričan nebo Asiat. Západní kultura je, všeobecně řečeno, orientována na  soutěživost a individualitu. Vstupujeme do dospělého života a chceme být první, lepší než naši přátelé, mít více peněz a nové auto. Vše je jen otázkou naší vůle a píle. Spoléháme na vlastní síly a schopnosti, pak jsme hrdí a pyšní na to, co jsme dokázali. Pouze však do chvíle než přijde něco, co do našeho života přinese zklamání, nedůvěru v sebe sama a pochyby, jestli vůbec jsme tím, kým si myslíme.

Přijměme Vyšší moc

Situaci nemůžeme změnit a musíme ji přijmout. V momentě, kdy to uděláme, ucítíme zvláštní pocit vnitřního klidu. V tu chvíli jsme přijali vůli Vyšší moci. Existenci něčeho, co nás převyšuje a může v jediném okamžiku změnit náš život od základů. Toto přijetí je prvním krokem k pochopení toho, co nazýváme pokorou.

Je tedy potřeba přistoupit na fakt, že existují věci, které změnit nemůžeme. Co více. Je třeba se naučit důvěřovat, že se vše děje pro naše dobro, neboť tato Vyšší vůle (Bůh, Osud) ví lépe než my. Navíc je třeba míti stále na paměti, že i talent, schopnosti, zdraví atd. nám byly dány Vyšší vůlí. Bez darů božích jsme ničím.

S rostoucím pochopením pokory se učíme žít bez zaměření na výsledek. Uvědomujeme si význam přítomného okamžiku a věci děláme tady a teď. Víme, že je třeba činit to nejlepší, ale výsledek nakonec není na nás. Vše se zjednodušuje, naše důvěra ve Vyšší řád se prohlubuje a současně máme pocit jakéhosi vnitřního napojení.

Prožívejme přítomné okamžiky

Pokora tedy není pasivní odevzdání se slepé víře, ale vědomé plutí v proudu poklidné řeky.   

Víme, že nic není v tom pravém slova smyslu naše. Vše nám bylo propůjčeno na určitý časový úsek. Naše tělo, naše talenty, naše domy, naše děti i naši partneři. Pokora je umění vážit si toho, co máme a nekoukat po tom, co nemáme. Je to tichý prožitek radosti a lásky z přítomného okamžiku. V hlubokém prožitku pokory se stáváme Jednotou s Vyšším řádem (Bohem, Vesmírem) a přestáváme se hnát kamsi, kde si naše ego myslí, že mu bude lépe. Nebude.

Buď se v pokoře naučíme uvědomění, že to nejlepší se odehrává tady a teď, anebo budeme stále prožívat nespokojenost a utápět se ve světských požitcích, které nás nikdy uspokojit nemohou. Žít s prožitkem pokory je krásný dar, který má v sobě každý z nás. Hledejme tedy v našem nitru to nepomíjivé a věčné!