Jdi na obsah Jdi na menu

SMUTEK

19. 12. 2010

Z psychoterapeutické praxe
SMUTEK

Emoce smutku je vetkána v srdci každého člověka. Všichni jsme byli jednou zraněni. Všichni jsme někdy prožili bolest ze zklamání, ztráty iluzí nebo z nenaplněných očekávání. Smutek je po Strachu a Hněvu další univerzální emocí, kterou naše duše prožívá. Stejně jako ostatní emoce, také smutek nás něčemu učí. Již jsme si řekli, že pocity jsou berlou k našemu růstu a že je třeba k nim přistupovat jako k daru.

Smutek je spojen téměř vždy se závislostí, lpěním. Ať už se jedná o lpění na člověku, věci nebo situaci. Buddhisté říkají, že člověk se neustále potácí mezi lpěním a odporem. Buď na něčem lpíme, nebo to odmítáme. Proto, abychom se naučili nechat věci plynout, je třeba se zbavit obou pólů. Smutek nás učí přijmout. Učí nás pokoře. Je třeba pochopit, že nikdy nebudeme mít pevnou půdu pod nohama. Je třeba přijmout, že vše je pomíjivé a vše se mění v tvůrčím procesu vesmíru. 
Ve vibracích smutku jsme paradoxně velmi blízko otevření se všeobjímající Lásce. Ten, kdo zažil hluboký smutek duše a využil příležitosti k růstu, toho slzy odvedli k prožitku základní veličiny vesmíru, kterou je Láska. Angličané nazývají tento druh smutku velmi výstižně. Great Sadness. Nacházíme ho ve verších i životech spisovatelů a umělců, pro které byl kanálem k věčné múze.
Z duchovní pohledu mají smutek a strach určité podobenství, obě vedou k odevzdání. Kvalita vibrací je však odlišná. Strach si žádá okamžitou akci. Smutek je krásné tahavé blues života.  Ve strachu prosíme Boha o pomoc. Ve smutku však žádáme o spasení. Bez emocí smutku bychom nikdy neotevřeli svá srdce. Smutek je krásná slzavá berla k nekonečné Lásce, kterou jsme my sami.

S kapkami deště stékajícími po skle
dopluji níž a níže až zmizím jako pára
vzpomínej, nelámej kříže
dívej se na sklo oschlé                                     (nápis na zdi)


Tip:  Pema Čhodron:  „Když Ztrácíme Půdu pod Nohama“
        Nakladatelství : Šťastní lidé