26. 9. 2010
Hněv
V minulém čísle jsme otevřeli téma důležitosti prožívání emocí. Začali jsme strachem. Další ze základních emocí je HNĚV. Vnitřní oheň. Emoce, kterou každý člověk zná a prožívá. Často však bývá potlačována, neboť je společensky nejméně tolerovanou. V rodině, ve které vyrůstáme, se tvoří i naše emoční vzorce. Záleží tedy na tom, zdali jsme vychováváni v prostředí, které hněv akceptuje nebo v prostředí, pro které je přípustnější například emoce smutku. Tak můžeme rozpoznat, jaké emoce jsme schopni projevit navenek, a které naopak si schováváme uvnitř.
Není třeba zdůrazňovat, že každá emoce, která je neprožitá ven, nebo se musí vnitřně transformovat do jiné (např. hněv v pláč), vytváří v duši disharmonii. Proto nám nejen současná psychologie radí - hledej sám sebe. Jaké emoce jsme tedy schopni prožít bez problémů, a které vytěsňujeme? Které vzorce kopírujeme z prostředí? Které jsme se naučili v rodině? Které prožíváme snadno, a které méně?
Hněv – emoce růstu
Stejně jako smutek, má i hněv své důležité místo v našem růstu. Pokud se v nás vnitřní oheň rozhoří a my cítíme vztek, duše nám tím chce něco říci. Hněv prožíváme ve chvílích, kdy někdo nebo něco narušuje naše hranice. Hranice citové, morální, estetické. V momentě, kdy nás duše na nabourání hranic upozorní, měli bychom situaci změnit. Většinou jde o to říci NE. Ne, nechci to dělat. Ne, nebudu takto žít. Hněv je oheň. Oheň je energie. Energii potřebujeme k tomu, abychom NE řekli a změnu udělali. Pokud známe sami sebe, rozpoznáme signál včas a hněv je konstruktivní emocí růstu. Pokud hněv potlačíme, nemáme energii na to říci NE. Potom se v nás hněv stane destruktivním, uzamčeným a projevuje se v zástupných situacích - v agresivitě, sexuální deviaci nebo v nejrůznějším onemocnění těla.
Pokud tedy umíme hněv prožít zdravě, je naším přítelem, který nás bezpečně vede cestou svobody a projevu toho, kdo jsme. Umíme si vydobýt své místo na slunci čistě a otevřeně, bez záludností a úskoků. Jsme čitelní pro sebe i ostatní a vytváříme tak harmonické ovzduší kolem sebe. Nebojme se rozpoznat náš krásný vnitřní oheň a dát mu místo ve svém životě. Hněv nebyl vesmírem stvořen, aby ničil, ale aby nás vedl vpřed a abychom vůbec měli sílu vpřed jít. Poslouchejme svoji duši, když začne bránit to, kým je. Pak náš život poplyne jako řeka, která se nebojí kamenů a spádů. Budeme vytvářet peřeje a vodopády života v souladu s vesmírnými dary svých emocí.
Kdybychom tak dokázali projevit pravý hněv v pravou chvíli, stal by se přiměřeným řešením problému, lékem bez negativních vedlejších účinků, spíše než chronickým stavem bezmoci, z níž se rodí destrukce. G. Roth