O nevěře
Všichni z nás jednou i vícekrát v životě prošli zasvěcením nevěry. Z duchovního pohledu je nevěra zkouškou zdali jsme ovládli, nižší touhy těla. Buď jsme obstáli a zkouškou jsme prošli nebo nikoliv a některé brány ducha zůstanou uzavřeny. Pro duchovního hledajícího je to většinou velké zklamání a vrací se zpět k obsahům duševním, kde je skryto, proč jsme neobstáli. Z pohledu duše je situace komplikovanější. Nevěry ve vztazích přicházejí tehdy, když po nás duše žádá nějakou vnitřní změnu. To znamená, že se nacházíme na křižovatce našeho osudu a je třeba se posunout do zralosti. Jelikož jsme většinou k výzvám naší duše hlušší, zvolíme kompromis v podobě změny partnera. Na nějaký čas, na jednu noc, možná jen na jednu hodinu. Jenže duše kompromisy nepřijímá. Vnitřně se cítíme nespokojeni, prázdní nic nás netěší a my to svedeme na partnera. Že je s ním nuda, že je takový, nebo takový není a tak podobně. Zcela se vyhýbáme našemu vlastnímu nitru. Naši démoni zůstávají skryti a my jsme neloajální vůči svému partnerovi, vůči sobě samým a vůči své duši.
Pravdou je, že odborná pomoc nám často naše jednání schválí nebo alespoň nevyvrátí neboť taková je doba a nevěrní jsou všichni. Zdůvodní to jakýmsi sociálním vývojem nebo Darwinovou teorií a napasují člověka do rodiny savců. Nakonec tedy nová generace vyrůstá v odsouhlasené polygamii a sňatek je něčím co můžeme vždy zrušit. Zcela se tím vytratí ten krásný rituál o věrnosti sobě samému. Sobě samému, vesmíru a tím i partnerovi. Rituál partnerství, který je o zralosti, o přijetí zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Je to závazek sobě a vesmíru ne druhému člověku. Pokud ho porušíme, zradíme sami sebe a vesmír se jen diví. Pokud se v naší mysli zaobíráme touhou po někom jiném, než je náš manžel nebo naše žena, je to z vesmírného pohledu nevěra. Pokud jsme nevěrní a večer uleháme s naším partnerem, energeticky spíme ve třech neboť aurický otisk je přítomen po tři dny. Tím vším dáváme najevo naši neúctu k sobě, našemu partnerovi a celému vesmíru.
Ano může se stát, že vztah se odžije a je třeba jít dál. Naše soužití s alkoholikem nás naučilo, co mělo, a my ze vztahu odcházíme. Chráníme své dítě před agresivním otcem. Takové vztahy se však většinou rozpadají bez někoho dalšího ve hře. Také se může stát, že je to pro nás zkouška postojů, ale ta se dostavuje, když jsme mladí, bez závazků a objevujeme, kdo jsme a co od vztahu očekáváme.
Když se časem démoni začnou ozývat znovu a vnější změna nepomohla, musíme se nakonec ponořit do hlubin naší duše a ptát se jí, co po nás žádá. Ve většině případů to rozhodně není změna vztahu. Obsahy duše, které je třeba řešit, se týkají nás samých. Něčeho co musíme pustit, něco co v nás musí umřít, něco co si neumíme nebo nechceme přiznat, nebo něco s čím se musíme sami za sebe poprat.
Je zřejmé, že člověk není jen živočich, který přebývá na této planetě. My lidé jsme především bytosti duchovní. Cíle lidstva jsou o úctě a pravdě. Hledáme sami sebe na vyšší úrovni než je ta živočišná. A v tomto duchu by měly být i naše partnerské vztahy. Takové vztahy jsou pouze monogamní. Vztahy ve kterých můžeme sami sebe poznávat. Ve kterých nejsou žádná tajemství. Vztahy, kde společně s partnerem žijeme v lásce a pravdě. Kde se poznáváme jako vyspělé duchovní bytosti, které milují a jsou milovány.